Členka národního výkonného výboru a organizační tajemnice Sdružení nikaragujských žen Ruth Marcenarová je jednou z těch, které spojily svůj život s ideály sandinovské revoluce a s bojem za svobodu a nezávislost nikaragujského národa.
I když nebyla válka oficiálně vyhlášena, žije Nikaragua ve válečném obležení. Více než 10 000 žoldnéřů placených Reaganovou vládou útočí na naše území, ze severu z Hondurasu, na jihu z Kostariky.
Vraždí celé rodiny
Jenom na honduraském území je 20 vojenských táborů. Spravují a zásobují je Spojené státy, odkud jsou podnikány útoky na nikaragujské pohraniční oblasti. Žoldnéři vraždí celé rodiny, odvlékají a mučí pokojné zemědělce. Cílem jejich útoků jsou nyní hlavně důležité hospodářské objekty.
Ničí zařízení družstev, pálí úrodu a sklady s obilím, potravinami a s naftou. Akce žoldnéřů bývají podporovány útoky letadel, která Američané dodali honduraské armádě nebo kontrarevolucionářům.
Není už žádným tajemstvím, že zvláštní oddíly americké zpravodajské služby CIA také zaminovaly vjezd do nikaragujských přístavů.
Náš lid se této agresi statečně brání. Jednotky sandinavské armády zasazují banditům tvrdé údery a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že žoldnéřské oddíly dostávají ze Spojených států stále modernější a ničivější zbraně.
Za agresi proti našemu území zaplatilo životem i mnoho honduraských vojáků. Naše vláda několikrát prohlásila, že chceme žít se svými sousedy v míru, ale musíme chránit svou existenci a svobodu.
Jaké jsou důsledky agrese pro hospodářský život vaší země?
Náš lid si za velkých obětí vydobyl pod vedením Sandinovské fronty národního osvobození svou svobodu a nezávislost a chce v míru budovat novou spravedlivější společnost. Něco takového však Reaganova vláda nechce na svém zadním dvorku dopustit. Proto proti nám USA rozpoutaly agresi a chtějí nás zlomit nejen vojensky, ale i hospodářsky. Nikaragua byla vždy chudá země, olupovaná monopoly. Teď však chtějí Američané zničit i to, co se nám od vítězství podařilo vybudovat. Netajíme se tím, že se potýkáme s vážnými hospodařskými problémy, zásobovacími potížemi, s nedostatkem deviz. Přes všechny potíže a nedostatky je však náš lid morálně silný a chce svou revoluci bránit proti jakémukoli ohrožení.
Jak se na obraně revoluce podílejí ženy?
Naše ženy se aktivně zúčastnily již boje proti somozovské diktatuře, bojovaly v řadách partyzánských oddílů a nyní statečně brání vymoženosti revoluce. Je to jejich revoluce, protože jim přinesla zlepšení jejich sociálního postavení, zbavila je negramotnosti, zajistila jejich dětem výživu a lékařskou péči. Ženy vyvořily brigády civilní obrany, pomáhají obyvatelstvu překonávat následky žoldneřských útoků, ošetřují raněné z pohraničních oblastí, absolvují vojenský výcvik a mnohé se zúčastňují bojů proti agresorovi v řadách ženských bojových jednotek. Brigády civilní obrany plní i další významné úkoly: organizují očkovací kampaně proti epidemiím, pomáhají starým občanům, pracují při sklizni kávy a bavlny.
Sdružení nikaragujských žen, také organizuje matky, jejichž synové a dcery padli při obraně vlasti. Tyto ženy hovoří se svými spoluobčany a mobilizují je pro věc revoluce. Mnohé z nich se účastní i akcí solidarity s naším lidem v zahraničí a hovoří tam o tom, co nyní Nikaragua prožívá, odhalují pomluvy, které o nás některé buržoazní prostředky šíří.
Jaké pomluvy máte na mysli?
Říkají o nás třeba, ženerespektujeme náboženskou svobodu. To není pravda, u nás je svoboda vyznání. Nemůžeme ovšem dovolit, aby nepřátelé revoluce, převlečení do kněžských kuten, útočili z kazatelen na našá revoluci. Obviňují nás rovněž že nechceme navázat dialog s ostaními Nikaragujci. Mají-li na mysli kontrarevolucionáře, kteřá se nechávají od Američanů platit za to , aby u nás zabíjeli a ničili, pak mají pravdu, s takovými dialog nevedeme. To už, ale pro nás nejsou Nikaragujci.
Co přinesla sandinovská revoluce prostým lidem ve vaši zemi?
Předevšám jim vrátila lidskou důstojnost.Přinesla jim do té doby neslýchané vymoženosti v sociální, hospodářské a politické oblasti. Otevřela cestu ke vzdělání. Krátce po vítězství revoluce jsme vyhlásili celonárodní alfabetizační kampaň. Zmobilizovali jsme studenty a učitele, kteří odešli do všech koutů země a v kroužcích lidové osvěty učili negramotné část a psát. Během pouhých šesti měsíců jsme snížili procento negramotnosti ze šedesáti na dvanáct. Úsilí o úplné odstranění negramotnosti dosud pokračuje a není daleko doba, kdy každý náš občan bude umět číst a psát.
Zdroj: Svět v obrazech, 1984
